Září 2013

Odešla

29. září 2013 v 9:44 | Fetka |  Básně
Říkala, že na mě počká,
věřil jsem a hltal čas
a pak stejně tiše jako kočka
odešla i se září krás.
Myslela jsem, že stále čeká,
přitom balila si věci
a potom má postel měkká,
prázná chladila mě v srdci.
Říkala, že nevydrží,
nevěřil jsem a nechal být,
teď o tom, jak vedle mě leží
nezbývá mi než jen snít.

Bohyně

21. září 2013 v 23:09 | Fetka |  Úlomky duše
Pokud existoval Olymp a na něm bájní bohové, užívající plně výsady svého bytí, dnes jsem zakusila božskost jejich života. Ležím u krbu na zemi, obklopena měkkými dekami. Plameny odrážejí své mihotavé světlo na mé nahé kůži a vytvářejí kolem mě rudou, hřejivou záři. Jako malé dítě, schoulené ve vůni příštích dní, čisté a klidné. V náruči nového života. Líně praskající dřevo je podlahou ohnivých tanečnic, které tančí svůj rozmarný rej jen pro mne. Půvabně skotačí, aby mě hřály. Všechny jsou matky. Svými pohyby mi zpívají ukolébavku a já zavírám oči a vím, že dnes jsem byla bohyně.

Poklesy

19. září 2013 v 18:16 | Fetka |  Básně
v dlaních mám prach času
stačí fouknout a navždy zmizí
jenomže já vím
že žít se nemá jen pro krásu
průhlednou jak křídla hmyzí
tak řekni mi, co teď s tím?
když zvednou se sametové závěsy
smím na chvíli nahlédnout ven
a vidím slunce jak se chytá mých prstů
jak si řasy hrají s nebesy
jak se ze snu tlačí nový den
a v něm další poklesy

Král

19. září 2013 v 17:09 | Fetka |  Básně
krev stékající po pyscích
pak po stehnách
s sebou táhne omamnou vůni
a karty promáčené v ziscích
ovívají vábný pach
nesoucí se nad zhoustlou tůní
v níž se koupe
špinavý a mokvající
král všech mrtvých těl
a jen nenápadně loupe
kůži z masa krasavici
jejíž tělo bez schránky, najednou tak hloupé
pomalu hnije
jako jablka co kdosi utrhl
a nezakous se ani jednou
oslaven prý ten, kdo stále ještě žije
já piju na toho, kdo něčí pohár převrhl
piju na toho, kdo se mnou ještě pije

Brána života

18. září 2013 v 23:47 | Fetka |  Básně
krk se stal branou všeho života
dřív se jím tlačila mrtvá těla
pomletá, rozleptaná
pak z toho všeho zbyla jenom prázdnota
kručící symfonie kdesi stále bděla
dnes už dávno rozežraná
zvrací jen výkřiky ticha
návštěvníci líbají zaschlou krev
a pod křupavou vrstvou její
vedou tunely ven z hnijícího břicha
a uvnitř cestičky seschlých střev
přítomní se jen smějí
nad hlavou se jim jako příslib
vznáší klidný, těžký pach
a v radosti ze zapomnění
necítí už žádný strach

Zavřít

18. září 2013 v 1:07 | Fetka |  Básně
hladina myšlenek se hrdě vzedmula
a já věděla, že takhle to musí být
a tak, jako rozumem ovládnutá figura
nechala jsem tě prostě jít
netušíš, kolik jsi pro mne znamenal
teď vím, láska nestačí
teď vím, nechám pracovat žal
ať si v mém srdci skotačí
ať se mohu sebou zraněná
stočit do klubíčka
a ráno jako socha kamenná
probudit se a znovu zavřít víčka

Otoč se

18. září 2013 v 0:11 | Fetka |  Básně
vzpomínáš, miláčku
když mi dva poprvé... 
vzpomínáš, miláčku na ruce od krve? 
vzpomínáš vůbec? 
jak slunce padalo do tmy 
a nám svítalo v pokoji 
když ty a já jsme byli my 
a v našem něžném souboji 
všechny chladné zlozvyky schovávali jsme mezi šuplíky 
ještě můžu nosit klíč 
a tvářit se, že pořád sním 
ale vím, je všechno pryč 
otoč se, už odcházím

Spala jsi

17. září 2013 v 18:06 | Fetky |  Básně
spala jsi
a já střežil tvé vášně
zranitelnou záři
splétal jsem tvé husté vlasy
které divoce a prostopášně
se ti rozsypaly po tváři
vdechoval jsem vůni spánku
sálala ze tvého těla
dočista jsi zapomněla
na tu malou rudou ranku
co ve vteřině ovdověla
na tvé nahé jemné kůži
to že ptřilas jinému muži

Ve tvé kapse

17. září 2013 v 6:50 | Fetka |  Básně
mám rty rozpraskané láskou
a na tvářích stopy po moři
které jsi ke mě poslal ty
by mě utopilo
já z něj vyšla s chladnou maskou
pod níž celý svět se boří
a já s rozpraskanými rty
hledám, co mi ještě zbylo

Ona sní

16. září 2013 v 16:47 | Fetka |  Básně
v tiché nahotě
cítila něžné doteky vlastních prstů
do její kůže se vsakovaly sliny bez chutě
to byl jeden z jejích trestů
ona se sebou dohodnuta
slíbila, čemu sama nevěří
že navždy zůstane netknutá
jako andělská křídla bez peří
hledíce na obrovské nebe
ovíněná čekala do setmění
a pak v té tmě postrádala, pochop, tebe!
jako otrok, jehož jediné jmění je snění
tak bolestivé, jako všudypřítomný zmar
a upoutané vzpomínkami na chuť zašlých dní
dokud v jejím srdci dřímá žár
ona stále žije, stále sní