Říjen 2012

Když tři

30. října 2012 v 13:23 | Azy |  Básně
"miluji ji"
řekl on sobě
a ona jemu
zarazil se
svět se přestal točit
srdce být
jen myšlenky
ty vířily
zavřel oči
a ona dveře
v hlavě měl jen ji
zatímco ona myslela na ni
a ta zase na něj
vzal žiletku
ona nůž
a ta lahev
a prášky
on se říznul
ona se řízla
a ta polykala
a pila
padli k zemi
jako andělé osudu
po dlaních mu stékala krev
z úst se jí drala krev
lahev se roztříštila o podlahu
vznesli se k obloze
jako andělé osudu

Porcelán

29. října 2012 v 11:48 | Azy |  Básně
vyhodila porcelán
do vzduchu
a pak se vnořila
do mlhy
a já ji nemohl najít
slyšel jsem pláč
a z druhé strany
smích
obojí patřilo jí
měla vše
chtěl jsem i něco
pro sebe
ale jediným pohledem
si i to přivlastnila
a pak se porcelán roztříštil

A pak jsem se utopil

28. října 2012 v 18:07 | Azy |  Básně
v louži se odráží všechny ty vzpomínky
kdy myslel jsem
na tebe
a ty byla jediné světlo
samotný svět
bohyně
která se ponořila
pod hladinu
a já měl v ústech sucho
plaval jsem k tobě
ale tys byla stále hloubš
a pak jsem se utopil

Jen se pobavte

26. října 2012 v 12:12 | Azy |  Básně
já hledal útěchu
v písních
víně
a jásotu
pak zjistil jsem
že nic z toho není pro mne
alkohol?
snad
ale zpěv ne
čekám sám
ovíněn
a možná i obviněn
jen se pobavte
ukažte si na něj
na bídáka
tak možná neslyším váš smích
ale pláč ano

Bylas jen ty

25. října 2012 v 17:43 | Azy |  Básně
chtěl jsem se smát
a smál jsem se
ale ne vše je tak snadné
jako hra
jako divadlo
že prý je těžké?
já myslím
že žít je těžší
když jsem tě potkal
snažil jsem se o masku
ale nešlo to
mohl jsem jen existovat
takový jaký jsem doopravdy
sny se rozplynuly
bylas jen ty
a můj život

Bylo jí líto

24. října 2012 v 11:54 | Azy |  Básně
bylo jí líto
toho osamělého
zlomeného párátka
vybalila ta ostatní
a přidala je k tomu osamělému
a poprvé se usmála
dívám se
a poslouchám
její štěstí
tak známý a zapomněný pocit
čekal jsem
že se s ním už nesetkám
ale ona nás seznámila

Čekal jsem

23. října 2012 v 21:13 | Azy |  Básně
já čekal
až promluví
až se pohne
myslel jsem
že se alespoň ohlédne
podívá se na mě
a já se utopím
ne v jejích očích
ale ve svých slzách
čekal jsem
čekal
a ona se ani nehnula
už nečekala

Milovals barvu poměnek

23. října 2012 v 17:16 | Azy |  Básně
Vzpomínk se vynoří,
tak jako vychází slunce.
A zase se schovají
za mrak myšlenek,
pod který schováváme všechnu bolest.
Pevnost- srdce vyhoří
a pak utopí se v tůňce,
kterou vytvořil žl nad tím,
jak se lidé chovají.
Milovals barvu poměnek
a najednou jsi barvoslepý.
Kdo tento svět znovu slepí?

Řasy

2. října 2012 v 11:48 | Azy |  Básně
Tak neskutečně bolestivé dokážou být vzpomínky
a přesto si je ukládáme do nejtajnjších šuplíků,
máme to uvnitř ve zvyku.
Schovat a zemknout do skříňky.
A i když je nemáme na očích,
cítíme tu samotu
a jejich neuvadající vůni.
My stojíme a děj se dál točí,
v sobě beznadějnou prázdnotu.
Řasy se topí v tůni
a vylovit je nelze,
padají.
Padají a každá z nich zůstane sama.
Jednu jsem uchopil a řekl jí:
"Je konec mezi náma."
A ona zamrkala potají,
tak jak to umějí jen řasy
a padla tiše k zemi.
A tam sama mezi všemi.
..slýchával jsem hlasy.

Blázen

1. října 2012 v 9:44 | Azy |  Básně
Něco ke čtení:

Zatímco se bavili o rodinách, lásce, práci,
já přemýšlel o stromech,
o závojích z listí
a o nebi.
O mracích ve výšinách,
kteří vznášeli se jako draci.
Jak v lese voněl mech
a o tom, kdy lidé byli čistí.
Dávno přestal jsem věřit na pravdu a lež,
už věděl jsem , že to byly jen pohádkové postavy,
a tak raději lehnul jsem si do trávy
a vítr šeptal: "Běž, běž,
a buď svobodný, jako já."
V životě potkal jsem tolik lidí
a ti znali jen tento svět,
ponořeni do představy vědění.
Přesvědčeni o tom, že co vidí-
utržený květ
se v píseň nezmění.
Říkal jsem jim,
šeptal,
křičel,
že život není důvodem naší existence,
neslyšeli, prý jen sním
a když se mě někdo zeptal,
odkud jsem přišel,
odpověděl jsem jen tence,
že z toho místa,
kam všichni míříme.
"Ten muž dozajista
bláznem je, nepatří mezi nás."
Pán v bílém plášti
zopakoval tuto větu zas.
Že cítil tolik zášti
jen kvůli tomu, že já pravdu znal
a zavřel mě do polštářové místnosti,
tomu já se smál.
Takové hlouposti.
Bál se, že okradu jej o iluze,
že odnesu ze světa nenávist,
strach a bolest.
Pravidelně pořádali vážné schůze
a debatovali o tom, zda chystám na ně lest.
"Ale vždyť je to jen blázen."
prohlásil jeden z nich konečně.
A všichni tleskali.
Cítili se bezpečně.