Kniha 2

21. března 2012 v 11:28 | Azy |  Kniha-Anděl loupající pomeranč
Byl to ten den, kdy jsem poprvé potkala mé pravé přátelé.
Seděla jsem naštvaně na veliké posteli s nebesy. Rodiče si potrpěli na starožitnostech, vlastně, celý náš dům byl jedna obrovská starožitnost. Možná právě to ke mně přivedlo mé pravé přátelé, ačkoli mi tvrdí, že to bylo mou výjmečností. Ale oni si rádi vymýšlí. Takže, seděla jsem na staromódní posteli, ve svém staromódním pokoji staromódního domu mých staromódních rodičů. Když jsem se sehnula pro polštář, který se pod vlivem mého vzteku zřítil k zemi, zahlédla jsem pod postelí slabé světélko. Vlastně byla čtyři. Mihotala se a chvílemi se rozsvítila více. Protřela jsem si oči, ale to k jejich zmizení nepomohlo. Aniž bych si uvědomila proč, foukla jsem směrem k nim. Začala rozčileně pískat a dělat zvuky, jako myši hádající se o kus ementálského sýra. Možná to bylo tím, jak se zvedl prach, který, jak jsem si ještě tenkrát myslívala, zbyl po něčí smrti. To by pod mou postelí musela zemřít spouta lidí. Nebo myší.
"Co jste zač?" zeptala jsem se s dětskou dychtivostí v hlase.
Mlčeli, a tak jsem byla nucena pod postel vlézt a zjistit to sama. Díky výšce starobylé postele mi to nedělalo žádný problém. Dřív lidé spali tak vysoko, protože se báli, že jim nějaká obluda vynořující se z podpodlahy neukousla nohy. Nebo myš.
Zdálo se, že prostor pod postelí je nekonečný, protože jsem šla, sice po čtyřech, ale i tak podezdřele dlouho. Ani jednou jsem však nezaváhala, jelikož světélka se zvětšovala. Za chvíli jsem je spatřila v celé své kráse. Nebyla to pouhá světélka, ani myši, které snědly radioaktivní fosforeskující hmotu, což jsem si představovala jako nejvyšší stupeň zklamání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama