Březen 2012

Žijeme na kůži trola

31. března 2012 v 11:25 | Azy |  Básně
Šeptáme, míto abychom mluvili,
spěcháme, než abychom chodili.
Pak rve ti uši,
když najednou křik se vznese,
všichni jsme hluší,
však když někdo zvolá,
duše tvá se třese.
A kdesi zezdola
šine se líný stín,
pak na tebe padne splín,
protože stín je pomalý
a ty bys jen spěchal.
Že je tento svět dokonalý?
Jen pro život bys všeho nechal
a opustil i ten dokonalý svět.
Sami jsme zasadili květ,
prolezlý a shnilý,
jako šatník od mola.
Žijeme na kůži trola
a jen na pohled jsme milí.

Vrať se!

31. března 2012 v 11:18 | Azy |  Básně
Kam jsi utekl?
Kde jsi zmizel?
Co stalo se s tebou?
Že pohár moudrosti přetekl
a tvůj sen se roztekl?
Ne, nevěřím, pod rouškou bledou
skrývá se žár,
oheň, kter by mnohé spálil,
však mne pouze hřál.
Až moc jsi se vzdálil,
dřív každý tě chválil,
proč nejdnou všichni mlčí?
Jen pes, ten na kolemjdoucí vrčí.
To přece nejsi ty!
Vrať se, zahřej v srdci led.
Schoval jsi se do temmnoty,
no tak, vrať se zpátky hned!

Věnováno pohřešovanému Radku Hegerovi...vrať se nám..

Kdo odpouští?

31. března 2012 v 10:48 | Azy |  Básně
Slunce plulo na moři oblaků,
tichý vzdech se vznesl do vzduchu,
sbíráš kamínky do praku,
střílíš je slepě do rozruchu,
který se v mlze rozpouští
a rozptýlí se do pouští.
Kdo na světě odpouští?
Bůh?
Bože, slyšíš mě?
Nic, jen ticho!
To odešel mi sluch
a odrazil se od země?
Ne! Stále slyším rej much.
Bůh tu zkrátka není.
Ta naivita!
Fiktivní postava svět nezmění,
a to je realita!

Zlo

25. března 2012 v 14:13 | Azy |  Básně
Chceš pryč,
snažíš se uniknout.
Utíkáš životem a klopýtáš přes zlo,
které šlahá jako bič
a pokouší se proniknout
skrz schránku-tvé tělo.
Útočí na duši,
lidí, co netuší,
že mysl to ohluší.
Tma nezáří,
ale měla by snad?
To ne tmě,
to lháři
plyne ze srdce chlad.

Co jsi zač?

25. března 2012 v 14:09 | Azy |  Básně
Nádech pohltil všechen život
a jediným bohem je smrt,
ty utíkáš a umírá tvůj sen,
proč šeptá listí, že žiješ pro závod,
když pláč všechno zhlt
a ty prosíš den,
aby s nocí se spojil
a měsíc tě kojil,
bys zážil jen ty
do mléčné temnoty
a byl výjmečný.
Proč, když sen skutečný,
dávno tě opustil?
Že neznáš mlčení,
kdopak to připustil?
To nebylo kamení,
v tvém srdci znamení,
ani ten žhavý pláč.
Pak ptej se, co jsi zač.

Otázka existence

25. března 2012 v 14:00 | Azy |  Básně
Pohleď, nevidíš co kolem se děje?
Poslouchej, neslyšíš, jak lež se směje?
Polož ruku, necítíš, jak země se chvěje?
Otevři srdce, nevnímáš, jak prázdnotou zeje?
A tvá duše, nevíš, co si přeje?
Ne? Pak sotva existuješ.

Sám

25. března 2012 v 13:57 | Azy |  Básně
Slunce se mračí
na podzim černobílý,
jedno slovo stačí,
aby zastavilo chvíli.
Listí se zvedá
ze stromů holých,
dýchat se nedá
na vyprahlých polích.
Viděl jsi tmu,
jenž náleží dnu
černého období,
co smrt lidstva vysloví.
Nebe se snese
na podlahu v lese,
celé se třese
a stále je černé.
Jen listí je věrné,
zahalí těla,
nikoliv bdělá,
ta, co život kdysi měla.
Proč už jej nemá?
Ta událost nechtěnná
všem jim jej vzala,
jen jedna postava proti ní stála,
s osudem si hrála
a zbavila se slepoty.
Ano, byl jsi to právě ty!
A teď vzpomínáš,
život proklínáš,
stále neumíráš
a nemůžeš utéct.
Na slunci se úpéct
nedá, protože je šedé
a na tváři bledé
hroutí se oči hnědé.
Smrt na tebe nepočkala,
samotného tě zanechala
a ty zemřít tolik chceš,
však pouze slábneš,
ze světa neunikneš.
Není to pouhý klam,
ty navždy zůstaneš sám.

Ničitel

25. března 2012 v 13:36 | Azy |  Básně
Křídla temnoty zvířila slova
otravných jedů plná.
Z nebe se spustil žal krůpějí.
A ty usínáš žízní znova,
přestože prší, vody zrna
do tvých úst vlét se nechtějí.
Čeho se dotkne tvá ruka,
to pohltí temnota,
černá se vpíjí.
Vejce pod ptákem náhle puká
a z něj line se hluchota,
mláďata nežijí.
A proč?
To ty, člověk, život nový ničíš,
bys žaludek přeplnil
a pohladil jazyk, pak křičíš,
že dál bys něco uklohnil.
Budeš se divit,
až havran tvou mrtvolou se bude živit.

Prach

25. března 2012 v 13:31 | Azy |  Básně
Černý prach pokryl celý svět,
zaprášil mysl, touhy lidskosti,
z tmavé pukliny vzlétl,
z pukliny shnilých vět,
dobývajících pevnosti
srdcí. A vítr prach dál metl.
Strom dobra a krásy kdysi kvetl,
ale člověk přišel a ťal do kmene,
z něhož vytekla krev-láska
a vsákla se do půdy, ponechána přírodě.
A pod tlakem toho, co chceme
celá země praská.
Vše záleží na dohodě.
Ale mezi kým?
Lidmi! Příroda a láska zůstaly stranou.
Proto člověk do záhuby žene se,
do vzduchu stoupá černý dým,
obrovské slzy z tváří mraků kanou,
tento svět lidskou zhíralost dlouho neunese.

Stín vzpomínek

25. března 2012 v 13:26 | Azy |  Básně
Pod listím osudu
ležel stín vzpomínek,
schoval se do studu
myšlenek kamínek.
Zvedl jej a strčil do kapsy
muž smutný, zasněný,
zárodek apokalyspy
náhle byl zasazený.
neměl být objeven,
ten proradný červ minulosti,
a jako černý sen
odhalil dávné kosti.
Kosti obalené hříchy
zapomenutými,
z vražedné pýchy
způsobenými.
Muž tiskne ruce k hlavě
ve snaze zmírnit tlak,
ale vzpomínky hravě
vzdorují jako slunci mrak.
Vojáci, zbraně, pal!
Krev, smrt a žal.
Zrady a podlosti pach,
rány, bolest, strach.
Tma, světlo, všechno kolem
přelilo se mrtvým polem.
V prachu leží těla lidu,
celého světa dětí,
aby mohli spolu v klidu
sledovat, kam jejich duše letí.
Do nebíčka, do peklíčka?
Ne! Opět na svět!
Co může být horší, než vrátit se nazpět?